Křičí ten, kdo nemá co říct
Při obvyklém víkendovém sjíždění news feedu u kafe mi utkvěla jedna věta: „Síla hlasu zabíjí význam slov.“ V záplavě informací, které se na člověka valí ze všech stran, se mi nedaří zpětně dohledat, kde a v jakém kontextu jsem si ji přečetla. Ale čím víc o té větě přemýšlím, tím víc se mi líbí. Respektive nelíbí. Protože mi brnká na špatné svědomí.
Beru si význam té věty jako dílek puzzle a zasazuju do mozaiky, kterou se snažím poskládat z toho, co mi dává smysl ve výchově dětí. A vlastně celkově v mezilidské komunikaci. Přemýšlím o tom, kolikrát jsem byla v pozici toho, na koho se křičí. Co jsem si přitom křiku myslela? Vnímala jsem význam slov?
Příjemce jednostranného křiku se ocitá ve zvláštní pozorovatelské pozici. Všimne si, jak křiklounovi nabíhá žíla na krku. Nebo jak se mu rozšiřují nozdry u nosu. Vnímá svůj vlastní zrychlený dech a zaťaté pěsti. Obsah křiku se k němu dostává přes jakýsi filtr. A to, co se v něm jako reakce na křik zvedá, je spíše vzdor a ponížení než katarze a pochopení.
Kolikrát jsem byla v pozici toho, kdo křičí? Při třech dětech… Často. Mnohem častěji, než bych chtěla. Kdyby na mě ve chvíli hysterického jekotu někdo namířil kameru, nahrál mě a pak mi to zpětně pustil, co bych asi viděla? Fúrii, za kterou se mám stydět? Matku v úzkých (za kterou se mám stydět)?
Taky bych na tom záznamu viděla člověka, na kterého křičím. Vypnula bych zvuk a zkusila se vcítit do (a teď si libovolně dosaďte) syna nebo dcery, manžela či mámy, sousedky nebo naprosto neznámého člověka, který na parkovišti u Lidlu bezostyšně parkuje na místě pro rodiny s dětmi, ačkoliv má s sebou leda jejich fotky v peněžence. Kdybych měla možnost toho člověka naproti mě nejen vidět, ale i slyšet, co si myslí, a cítit, co cítí, pak bych se musela propadnout hanbou, okamžitě zmlknout, zalézt si někam a potichu se stydět.
Křik je běžným komunikačním prostředkem v mnoha rodinách a v mnoha vztazích. Uchylujeme se k němu v momentě, kdy usoudíme, že už prostě nemůžeme jinak. Že jsme byli zatlačeni ke zdi, že nám ten druhý nedal na výběr. Že nás k této reakci vlastně donutil. Že za to může on.
Primární funkcí křiku je varování ostatních před nebezpečím. Reakcí na tento signál je strach a zapojení všech mechanismů, které potřebujeme k záchraně života. Jak? Dvěma způsoby: útěkem, nebo bojem. Dítě, které vyrůstá v domácnosti, kde je křik standardem, je vlastně neustále v pohotovosti bránit se ohrožení života. Respektive se tak neustále cítí.
Představte si, že se doma, v prostředí, které má být naprosto bezpečné a stabilní, musíte plni obav a strachu neustále ohlížet za sebe, jestli vám nehrozí útok. I ve spánku. Jako byste se pohybovali v džungli plné predátorů. Váš mozek pracuje ve stavu nejvyšší pohotovosti. Jaká je pak pravděpodobnost, že se v boji o život, čili v hádce, budete chovat klidně, vyzrále a konstruktivně? Jaká je pravděpodobnost, že se budete zabývat možnostmi diplomatické konverzace a hledáním kompromisů, když vám váš mozek diktuje: Braň se! Nebo uteč!
Lapeni v destruktivním kruhu křiku a protikřiku přicházíme o to, co dělá člověka člověkem – mluvit spolu, opravdu se slyšet a soucítit s tím druhým. Říká se tomu empatie. Citát z úvodu textu jsem v ten den slyšela ještě jednou, když si dcera pustila audio pohádku „Jelen a největší moudro“ od Terezy Štětinové. Umírající zvíře v ní hledalo způsob, jak sdělit světu své životní zkušenosti. Mlčet nemohl, protože tak nejde vyprávět příběhy a křičet nechtěl, protože cokoliv, co křičíte, zabíjí síla hlasu.
Alespoň dnes na svoje děti už ani jednou nezakřičím.
Autor textu: Nina Teodorová; zdroj fotografie: Pixybuy.com;
