“Živím se vyhozenými potravinami, bydlím ve stanu a cestuji na kole,” říká Radim Bělín – muž, který už 10 let cestuje po Evropě bez jediné koruny.

Rádi byste se vydali na cesty, ale…ale co vlastně? Máte nedostatek peněz? Dovolené? Čekáte, až budou děti starší? Možná je na čase vzít si příklad z Radima Bělína  – muže, který jednoho dne nasedl na kolo a už se nevrátil.

Žije ve Španělsku, bydlí ve stanu, denně ujede 100 km, myje se v moři a živí se potravinami, které vyhodili potravinové řetězce. Je pravda, že takový životní styl není pro každého, inspirovat se však můžeme minimálně v jedné věci: odvaze. A právě to je důvod, proč jsem se rozhodla vzít Radimův příběh za pačesy a vynést ho na světlo světa.

   

Ahoj, Radime. Všude kam se dnes podíváme, se to hemží ostřílenými cestovateli. Ty jsi však mezi nimi taková rarita. Prozradíš nám něco o sobě? Kde brouzdáš vody právě teď?

Jasně, proto jsem tady :-). Narodil jsem se ve Valticích, takže jsem typický Moravák, v Česku jsem však nebyl už nějaký čas. Jednoho dne jsem si totiž řekl, že takhle už dál žít nechci. Peníze na letenky nebo autobus jsem však neměl, a tak jsem nasedl na kolo. A dá se říct, že na něm sedím už 10 let. Za tu dobu jsem procestoval celou jižní Evropu – v nohách mám více než 50 000 Km. Několikrát jsem navštívil španělskou Valencii, kde jsem se nakonec rozhodl zůstat.

Takže žádná dovolená, ale životní styl. Jaké země jsi stihl navštívit?

Přesně tak. Dovolená to možná byla na začátku, časem se však z cestování stal opravdu způsob života. Zemí, do kterých jsem se podíval, už bude docela dost. Jedná se například o Rakousko, Itálii, Francii, Německo, Švýcarsko, Portugalsko a Španělsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko…

Normální smrtelník by měl co dělat, aby na takovou cestu našetřil. Koneckonců, boj o nejlevnější letenky a ubytování se na internetu svádí každý den. Ty však nic z toho neřešíš a přesto cestuješ zadarmo. Jak to děláš?

Pokud člověk není náročný a spokojí se s málem, pak si může pískat stejně jako já – neutratím vůbec nic. Přesunuji se na kole, na kterém ujedu průměrně 100 km denně. Spaní řeším ve stanu… V některých zemích je stanování ve volné přírodě zakázané, v takovém případě však stačí být nenápadný a nenechat za sebou nepořádek. Dávám si pozor, jaké místo pro spaní vybírám a hlavně – stan vždy stavím, až když se stmívá a brzy ráno ho sbalím a jedu dál.

Takže dopravu a spaní máš vyřešené. Jak to ale děláš s jídlem?
S jídlem taky není potíž. Většinou se vždycky něco najde v popelnicích u obchodů s potravinami. Teď už se vyhazování potravin o něco víc reguluje, kdysi však nebylo výjimkou, že potravinové řetězce vyhazovali nespotřebované jídlo do popelnic hned vedle. Mohli jste tam pak najít přímo hody, a to zadarmo – desítky kil masa, pečivo, šunky, sýry…

I přesto si troufám říct, že úplně bez peněz cestovat nejde. Přece jen se asi jednou za čas potřebuješ přesunout tam, kde kolo už nestačí, sem tam musíš na internet, někde se osprchovat… Nebo se pletu?

Co se týče internetu, tak tam si vystačím s wifi, která je dnes už skoro všude. Když jsem potřeboval, zašel jsem třeba do McDonald´s, kde jsem se mohl napojit i na elektrickou zásuvku. Hygienu řeším koupáním v rybníce, řece nebo moři. Mýdlo, šampony, pasty na zuby…to jsou výmysly moderní doby. Čistí budete stejně, ať už s mýdlem nebo bez něj. A s dopravou je to jednoduché – tam, kde kolo nestačí, prostě nejedu.
No a když přece jen potřebuji nutně něco koupit, tak sbírám šrot nebo si sednu před obchod, dám kšiltovku na zem a čekám, kdo mi co hodí. Ale to se stává opravdu málokdy.

Je vidět, že abys byl šťastný, vystačíš si s málem. Existuje však něco, co ti při cestování chybí?

Člověk se naučí žít i bez majetku a teplé vody. Bohatství není o tom, kolik věcí člověk má, ale bez kolika věcí se dokáže obejít. První cestu mi ale hodně chybělo rádio, díky kterému bych měl alespoň nějakou společnost. Tak jsem si hodně zpíval, vykládal sám se sebou…Příště už jsem na rádio nezapomněl.

Jak se vůbec přihodilo, že jsi začal takto cestovat? Co tě přinutilo opustit rodnou hroudu?

Určitě za to mohla tehdejší ne zrovna dobrá životní situace. Byl jsem bez práce, majetku, přítelkyně, bez dětí. Dospělo to dokonce do takového stádia, že jsem začal být závislý na drogách. Chtěl jsem toho všeho nechat, posunout se dál… Cítil jsem, že potřebuji vypadnout. A tak jsem sedl na kolo a jel. Díky bohu jsem se ze všeho dostal a teď žiji tak, jak chci.

 

Když jsme u těch začátků, jak jsi prožíval start svého cestování?

Začalo to tak, že jsem jezdil 3 dny na kole za hranicemi Rakouska. Když jsem konečně vyjel z pole na cestu, uviděl jsem rozcestník na Vídeň. A tak jsem si řekl, proč ne? V ten moment jsem věděl, že dojedu až k moři. To jsem však předtím neměl vůbec v plánu, a tak jsem s sebou nic neměl. Byl jsem bez peněz, mapy, oblečení… Měl jsem na sobě jen tričko a nakonec jsem shodou okolností ztratil i to.

Když se ochladilo, okradl jsem strašáka na poli o starou bundu. Hlad mě donutil zastavit u popelnic vedle obchodu a tomu, co jsem uviděl, jsem z počátku nemohl uvěřit – byla tam horda nespotřebovaných potravin. Žádné odpadky, ale zabalené, neprodané kusy na hranici minimální trvanlivosti.
Věřím, že podobných zážitků jsi na svých cestách nasbíral víc než dost. Co tě na cestování dostalo nejvíce?

Určitě ta svoboda, kdy si člověk připadá volný jako pták. Navíc tím, že cestuji na kole, se ta svoboda násobí – nemusím se starat o jízdní řády nebo být omezený zastávkami. Můžu jet, kam chci, kdy chci a na jak dlouho chci.

Co se týče pěkných zážitků, těch mám hodně. Vždycky s oblibou vzpomínám na přátelské lidi v Rakousku a Francii, kde každého vítají s otevřenou náručí. Poskytnou vám nocleh, dají vám najíst, pokecají si s vámi… Je fajn, že lidé mají stále srdce na správném místě.

 

Co na Tvé cestovatelské boty říká rodina? Mají tě za blázna nebo tě naopak podporují?

Myslím, že ze začátku měli trochu strach, ale už si zvykli a berou to v pohodě. Jsou rádi, že jsem konečně spokojený.

Co plánuješ do budoucna? Dokážeš si sám sebe představit v běžném pracovním procesu?  Přece jen takový styl života nejde asi udržovat napořád.

Naučil jsem se neplánovat. Prostě uvidím, co mi život přinese. Rád bych si však vyřídil povolení k pobytu ve Španělsku, přihlásil se na úřady tak, abych tu mohl zůstat legálně.  Do Česka už se vrátit nehodlám.

Teď mám dokonce k dispozici dodávku, která mi nahrazuje domov. Mám tu solární panel, velkou plynovou bombu a vařič na vaření.  Až mi na konci roku skončí STK, zaparkuji ji na jednom pozemku, který jsem si vyhlídl a budu z ní mít chatu na bydlení, místo stanu.

Je něco, co bys poradil ostatním, kteří by chtěli vycestovat, ale nemají dostatek odvahy?

Ostatním, kteří se bojí vyrazit, bych řekl jenom to, že nejhorší je start. Pokud najdou odvahu se sbalit a jet, pak už na ně čekají jen samé dobré věci. Jak je člověk na cestě, všechno z něj spadne a je konečně volný jako pták. Svoboda – to je to, co nám tady v dnešním světě tolik chybí.

 

Autor textu: Vojtěch Novák; zdroj fotografie: pixabay.com