Jak vysoké je sebevědomí a co dělat, aby vás nepřerostlo

Sebevědomí je zvláštní veličina. Někdy je jeho přítomnost hmatatelná a zcela nezpochybnitelná, jindy se během vteřiny vytratí jako pára nad hrncem – často v situaci, kdybychom ho potřebovali nejvíc. Sebevědomí se nedá nakoupit ani podvodem získat, dá se jenom mít, ztratit nebo předstírat. Někteří výborní předstírači kazí trh, protože lidi s normálním sebevědomím si pak vedle nich připadají méněcenní.

 

Situace se sebevědomím trochu připomíná začarovaný kruh. Kudy do něj? To je velice individuální. Paradox se dá popsat asi následovně: „Odkud mám mít sebevědomí, když jsem ještě nic nedokázal? A jak mám něco dokázat, když mi chybí sebevědomí?“

 

Blíže se tématem ve své knize zabývá Mark Manson, americký spisovatel a autor knihy Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**ele. Ptá se: „Jak si máte věřit v nové práci, když jste nikdy předtím nic podobného nedělali? Jak si věřit ve společnosti, když jste byli celý život neoblíbení? Jak si věřit v současném vztahu, když ty předchozí skončily fiaskem?“ Zkušenosti moudrých říkají, že je dobré začít klidem a jakousi smířlivou trpělivostí se sebou samým. Pokud vím, že v dané chvíli a za daných okolností dělám maximum toho, co dokážu, mohu být spokojený i přesto, že je můj výkon na hony vzdálený ideálu. Mark Manson tento postup shrnuje na příkladu kariérně úspěšných lidí: „Sebevědomí podnikatelé jsou sebevědomí, protože dovedou zvládat neúspěch.“

 

Opak vysokého sebevědomí je nízké, opak zdravého sebevědomí je nezdravé. Někde mezitím je normální sebevědomí. Přídavných jmen k označení sebevědomí máme dost, jen nám trochu chybí měřící systém. V jakých jednotkách tedy počítáme sebevědomí? Někdo ho má na kila. Někdo se tváří, že má sebevědomí tuny, ve skutečnosti by stěží načůral malou zkumavku. Mark Twain, spisovatel a humorista, to řekl přesně: „Vše, co v tomto životě potřebujete, je nevědomost a sebevědomí. Pak je totiž úspěch jistý.“

 

Na sebevědomí je zajímavé to, že ho lze ztratit i v případě, kdy jsme ještě žádné neměli. Spousta z nás vlivem nesprávné výchovy v rodině či škole nebo nezdravého vlivu autorit nezačíná budovat své sebevědomí od nuly, ale třeba od minus padesáti. Takový handicap si dost dotčených kompenzuje širokými rameny, protože ty jsou – na rozdíl od sebevědomí ­ vidět na první pohled.

 

Sebevědomí se projevuje v držení těla a chůzi, ve způsobu verbální i neverbální komunikace, v přirozeném ovládnutí prostoru a přitahování pozornosti. Legendární italská herečka Sophia Loren, která nejen v čase své nejlepší slávy vypadala jako chodící sebevědomí, k tomu v jednom z rozhovorů doplnila ještě „jiskru a oheň“. Čím víc je člověk sebevědomý právem, tím déle a zdravěji mu prostor a pozornost okolí budou patřit. Společnost je v tomto ohledu docela chytrá. Pokud člověk sebevědomí jen předstírá a pozornost a prostor si chce přesto udržet, zapojí do hry některé z osvědčených prvků manipulace. V tom je zase společnost docela naivní.

 

Že je člověk sebevědomý, neznamená pouze to, že si je vědom sám sebe, ale taky jak si je vědom sám sebe. Rozdíl mezi sebevědomým a nesebevědomým člověkem si můžeme představit jako rozdíl mezi dvěma kresbami – jedna je malovaná pevnou rukou, má přesné kontury, jasné barvy a zabírá většinu výkresu. Ta druhá je roztřesená, má rozmazané obrysy, navzájem se prolínající barvy. Krčí se na pár centimetrech uprostřed papíru a dívá se na to, jak si náhodní kolemjdoucí čmárají svoje kresby na zbytek jejího prostoru.

 

Kdybych byla ta nesebevědomá kresba, měla bych několik možností, co se sebou dělat. Mohla bych se pokusit nafouknout. Nebo překreslit na větší. Nebo se spojit s několika dalšími menšími nesebevědomými kresbami a vyplnit zbylý prostor tak, aby už nezvaní neměli kam čmárnout. Nebo?

 

Nebo bych mohla vzít nůžky a ten proklatě velký bílý provokující prostor kolem mě prostě odstřihnout. Pochopili jste? Naše sebevědomí se hodně odvíjí od toho, s kým se porovnáváme. Když se přestaneme porovnávat s idoly, vzory, celebritami a dalšími dokonalými lidmi, zjistíme, že se nám uleví. Naše každodenní existence nám přestane připomínat, jak jsme nemožní a kolik jsme toho zase nezvládli.

 

Ostré nůžky, které odstřihly přebytečný papír, nám udělaly tu laskavost, že se nám dosud strašně vzdálené horizonty našich možností přiblížily na dosah ruky. Díky tomu se nám každou chvíli povede splnit nějaký cíl či dosáhnout nějakého výsledku. Plnění vlastních cílů a dotahování začatého jsou malé stavební kameny zdravého sebevědomí. Protože sebevědomí, aby vydrželo, musí být postavené na zdravých základech.

Autor textu: Nina Teodorová; zdroj fotografie: pixabay.com;