Studijní pobyt na Maltě 2: Dobrodružství pokračuje

Musím navázat na včerejší článek, protože dobrodružství pokračovalo…

Let byl v pohodě, ale škola pokračovala v drobných zkouškách mé trpělivosti.

Hned po příletu jsem našel na letišti jejich zamčenou přepážku a ptám se člověka co stál u ní, zda pro ně pracuje. Říká že ne a v hovoru odchází s nějakým kolegou. OK, volám tedy na číslo, co mi dali a operátor mě uklidňuje, že to pěti minut se někdo určitě objeví.

Objevil – ten týpek co jsem se ho ptal 🙂 Omlouval se mi, že mě zazdil, protože prý nevypadám jako typický student. Ale jinak byl fajn a hodil mě na ubytovnu. Bylo asi jedenáct večer a na recepci nikdo nebyl ani zde. U dveří byla klávesnice, ale kód mi žádný nepřišel. Takže volám znovu na operátora.

Vytíp mě, že nemůže mluvit a budeme si psát. Hádám, že někde asi pařil, protože cestou z letiště jsem, potkal několik ohňostrojů a řidič říkal, že tady je nějaká oslava. Jeho angličtina byla horší než moje, takže co slaví jsem se nedověděl.

Každopádně po pár zprávách jsem, to dali do hromady a dostal jsem se na pokoj. Pokud bez oken v celkem pěkném bytě. Společná kuchyň a obývák, jinak každý pokoj s vlastní sociálkou a koupelnou. Až na tu absenci okna celkem OK. Po půlnoci jsem se dostal do postele a klasicky jako první noc kdekoli moc nespím. Ráno mě budí budík, protože bez okna se nedá určit, jestli už svítí sluníčko 

Vyrážím do města. Mám v plánu se stavit na místo kde je škola, jejich beach bar a zjistit, jak se tam dostanu autobusem… Hned když vylezu z pokoje uvidím černocha černějšího než noc. Bisef je můj spolubydlící, je mu asi dvacet a rád se objímá.

Čtěte také:  Seno v kuchyni. Podívejte se s námi do historie – i do budoucnosti

Pochůzkama zabiju celé dopoledne, ale je to pohoda. Do školy se dá dojít do 20 minut i pěšky. Při návratu potkám druhého spolubydlícího. Na gauči chrápe nějaký běloch kolem pětatřiceti. Později odpoledne se představuje jako Erik. Tolik asi pro ty, co si dělali legraci, že budu mít za sousedky mladé studentky…

Odpoledne vyrážím do Vallety na autobusové nádraží abych si koupil lítačku na bus (jinde v neděli asi nebude). Autobus mě zklame hned na začátku – protože čekám asi půl hodiny a nejede. Takže volám Bold a řidič mi vysvětluje že to je celkem normální. Ale moc mu nevěřím, na internetu měla místní hromadná doprava celkem dobré hodnocení. Spíše jsou nějaké výluky kvůli těm oslavám, co zatím nevím, o čem jsou.

Každopádně řidič Ind je fajn a prokecáme celou cestu. Narodil se v Indii, vystudoval v Austrálii a teď žije na Maltě. Když vystoupím a hledám mobil a  zjišťuju, že ho nemám. Takže sprintem běžím za Indem a naštěstí ho po chvíli doháním a mobil tam nalézám.  To by byl docela zásadní problém 🙂

Koupím si lítačku a vydávám se do Valletty. Kupodivu je stejná jako když jsem tu byl minule. Ale Covid očividně tvrdě zasáhnul. Spousta krámků má zavřeno a celkově to tady žije mnohem méně než posledně.

Cestou zpátky zkouším elektrickou koloběžku. Zajímavý zážitek a cena levnější než taxik.

Po příchodu do pokoje nacházím něčí kufr a propocené tričko… Tak až do teď jsem žil v přesvědčení, že mám samostatný pokoj. Tak jsem zvědav, kdo mi za chvíli vejde do dveří. Tak co třeba nějaký asiat? 🙂

Jen doufám že výuku bude mít ta škola organizačně zvládnutou lépe…

Čtěte také:  3 způsoby, jak potlačit chuť na mlsání

Doplnění po večerní seznamovačce:

Proběhla seznamovačka se spolubydlícíma. Docela prima lidi. Tři z nás jsou tady noví. Objevil se i můj spolubydlící. Němec Kevin. Je mu hádám pětadvacet a pokaceli jsme sotva 15 minut a vyrazil na nějakou párty.

Erikovi je přes 50 (asi nejstarší z nás) a neumí anglicky skoro ani slovo. Je jasným důkazem že na tyhle kurzy jezdí i začátečníci. Ostatní jsme na tom cca podobně.

Ptal jsme se co je to tady za oslavy a proč slaví a dostal jsem hezkou odpověď. „Because this is Malta“. Lidi, co tady jsou už déle říkají že se tu slaví pořád něco. Každý víkend ohňostroje a procesí. Ale dnes to bude něco se zakladatelem města, protože jsem viděl průvod táhnoucí jeho sochu. Silně mi to připomnělo religiózní průvody na jihu Ameriky.

Svěřil jsem se, že mi trochu příjde že to má škola organizačně trochu slabší. Vzbudilo to všeobecné veselí. Ostatní mají stejný pocit a vyměnili jsme si stejné příběhy. Erik si taky objednával privátní pokoj. Asi proto nás spojili 

Jsme domluveni že ráno půjdeme do školy nováčci spolu. Tohle mi zase připomíná základní školu základní stupeň. Snad mě někdo nebude chtít chytit za ruku 🙂

Autor a foto: David Web

Mohlo by se vám líbit...